Komentáře od učitelů i rodiny

S body shamingem se setkávám  v podstatě už od dětství. Nevzpomínám si přesně, kdy jsem nějaký atak tohoto druhu na svou osobu zaznamenala poprvé. Ale pravděpodobně to začalo na základní škole. 

Učitelky, babičky, tetičky a jejich neustálé komentáře: 

  • „Nožičky jak hůlčičky!”  
  • „Když to nedojíš, tak nikdy nepřibereš!” 
  • „Nejsi nemocná?” 
  • „Jíš vůbec?” 

A podobné narážky, které mi probodávaly sebevědomí. Řešili jsme to s mamkou doma často. Ona mi říkala, ať se na to vyprdnu, že jsem zdravá a třeba naberu věkem. Ale tím, že mě to bude trápit si můžu naopak ublížit.

Nechtěla jsem nosit sukně

Věděla jsem, že máma má pravdu, jenže jsem právě dospívala, a to je věk, kdy je člověk v tomto ohledu nejzranitelnější. Jednoduše má pocit, že nejdůležitější na světě je, co si o něm a především o jeho vzhledu myslí ostatní. A tak jsem roky žila v domnění, že vypadám jako kostlivec. Styděla jsem se nosit sukně a upnuté oblečení.

Když jsem však zpětně po několika letech viděla svoje fotky, uvědomila jsem si, že to vůbec nebyla pravda. Že jako dítě jsem byla drobná, ale ne vychtrlá. Jenže čas nejde vrátit. Alespoň v dospělosti jsem získala přesvědčení, že mám moc hezkou postavu, za kterou se určitě nemusím stydět.

Pouštět z hlavy pryč

Všechna moje traumata tak zmizela a vystřídala je lítost za ztracené roky, kdy jsem se trápila pro nic. Kdy jsem se nechala ovlivnit názory svého okolí a nevnímala se taková, jaká jsem skutečně byla. Dodnes sice nevím, co mám na tyhle narážky odpovídat, ale už je pouštím z hlavy okamžitě pryč. Je to tak rozhodně lepší a doporučuji to tak všem. Možná to není dokonalé řešení, ale určitě je to lepší, než se trápit slovy, která na vaši adresu přiletěla jen s za jediným účelem, aby vám ublížila.

Bára Jánová     (foto: Karel Kantor)