Body shaming je fenomén této doby, především v on-line prostředí je tato šikana bohužel běžná
Když jsem před 10 lety začal dělat přednášky po školách a jedním z témat byla šikana, vůbec by mě nenapadlo, jak rozšířený je to problém, především pak mezi mladšími lidmi. Když se děti svěřovaly s tím, jakou šikanu musí každodenně snášet, všiml jsem si, že nejčastěji je to kvůli vzhledu.
Lidé mají představu, že to jediné, kvůli čemu můžete dostat hate, je nadváha, jenže to je velký omyl. Člověk může dostat hate prakticky za cokoliv - pleť, vlasy, výška, na internetu se meze bohužel nekladou. Já sám jsem celý život poslouchal neustálé řeči na to, jak jsem podvyživený, malý, vyzáblý, takže si reálně dovedu představit, jak těžké to musí být, především pro děti.
Jenže s růstem technologií jsem si začal všímat i toho, že hate kvůli vzhledu můžete najít defacto pod každým profilem. Proč to ale mají lidé vůbec potřebu dělat? Šikanovat někoho pro jeho vzhled a vytvářet tím body shaming?
Když se nad tím člověk zamyslí hlouběji, nevěřím tomu, že by někdo měl potřebu šikanovat druhé pro jejich vzhled, pokud by on sám neměl nějaký problém. Jenže jaký? O co těm lidem jde? Proč jim dělá radost někoho ranit? Ono když takový hate dostanete, samozřejmě, že vám to ublíží, i když se třeba navenek tváříte, že ne.
Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem docházel k závěru, že základem takového chování je většinou nedostatek lásky. Někdo nás v minulosti zranil, ponížil nebo odstrčil. Pokud mám díky tomu prázdné místo v duši, které není možné zaplnit láskou, zaplním to buďto nenávistí vůči sobě nebo někomu jinému. Bohužel často zvolí lidé obojí a ani jedno není správně.
Tady bych se možná na chvíli zastavil, protože to je asi klíč ke všemu. Každý z nás by se měl naučit mít se rád a to takového, jaký je. Hledat způsoby, jak zaplnit svoje srdce láskou. Zní to jednoduše, ale někdy je to opravdu velmi těžké. Když ale naleznu lásku sám k sobě, naučím se také mnoho zásadních věcí – třeba brát si jen takovou kritiku, která je konstruktivní a od lidí, kterým důvěřuji a záleží mi na nich.
Je důležité pochopit také to, že každý člověk o sobě někdy pochybuje. Jsem dost velký? Dost štíhlý? Nejsem příliš pihatý? Mám dost vlasů? Kdo ale vlastně určuje, kolik je „dost“? Nic takového v přírodě neexistuje. Takže to nejdůležitější je přijmout se takového, jaký jsem a neřešit, kolik je „dost“. Nikdy se nebudeme líbit všem, ale musíme se naučit líbit tomu nejdůležitějšímu člověku v našem životě – sobě.
Nakonec jen dodám, že body shaming beru velmi vážně, protože vidím, jaké následky to může mít, především u dětí. Často mají tendence k sebepoškozování, mají deprese a uzavřou se zcela do sebe. Dospělý člověk si to může nějak přebrat, ale malé dítě vůbec nechápe, proč se mu někdo snaží ublížit. Proto bychom jako společnost tento druh šikany neměli nikdy tolerovat.
Radek Banga